Příběh na Pardubickém nádraží

Příběh z pardubického nádraží

Je půl šesté ráno v pátek 10. března. Stojíme v hale pardubického nádraží, když se ozve řinkot skla. U příchodu vykopla opilá nebo zfetovaná dívka část skleněné výplně. Nějaký mladík ji odvádí dál, ona vykřikuje po lidech „Co čumíš!“ a vztekle kope ještě do prodejního automatu. Zaměstnankyně dráhy volá policii.

Máme zpožděný rychlík, čekáme, co se bude dít. Dvojice se vrací k záchodům a v nich mizí. Po asi pěti minutách přichází první příslušník české policie. V pěkné uniformě, v brýlích, nevypadá na to, že by zasáhl. Objevují se další dva uniformovaní muži. Tentokrát městské policie, hromotluci a vybavení na zásah. A další příslušník státní policie. Nikdo si ani neprohlídne rozbitou výplň, nikdo se nikoho neptá, i když svědků je alespoň dvacet. Mezitím vychází dvojice ze záchodků dívka vrávorá, k chlapci se připojí další dva jemu podobní. Dívka, dokonce bych řekl, že se chová vyzývavě ke skupině policistů. Avšak dva „měšťáci“ po chvilce s úsměvy odcházejí, rovněž i jeden ze vzorně ustrojených policistů. A to bez jakékoli činnosti. Skupina oné dívky a tří chlapců je stále před záchodky. Poslední policista, ten s těmi brýlemi, jde k nim, ale nevypadá na to, že by si k nim něco dovolil. V tu chvíli rozhlas nás vybízí k přechodu na nástupiště, neboť zpožděný rychlík přijíždí. Odcházíme.

Co mne vede k tomu, abych tuto historku popsal? Večerní debata pěti lídrů volebních stran v Praze. Všichni se shodli, že je potřeba více policistů na ulicích pro naši větší bezpečnost a klid. Chtějí jejich přítomnost na ulicích kvůli prevenci proti pouliční kriminalitě. Možná, že se ten výraz mnohým nebude líbit, ale chtějí „aby policisté šlapali chodník“. To co předvedli strážci zákona na nádraží v Pardubicích, to byli spíše darmošlapové. Zřejmě to za tu práci nestojí.

MF Dnes březen 2006